Idealisti

Bude to taková čapkovsky odlehčená etnografická črta. Pro začátek ideální formát, navíc s idealistickým obsahem.

S cílem zmapovat místní oděvní trh jsem se před několika dny vydala do rumunské metropole. Análový obraz Bukurešti posledních měsíců jako investorského Klondiku předjímal vcelku zajímavou zkušenost se společenskou dynamikou. Výzkumnicko-travellerské nadšení neodradily ani poznámky kolegů o limitech mé anti-suitscultureagendy, ani poněkud chabá hostelová nabídka.
Zarezervovala jsem si hostel Tina. Pravda, název spíše zapadal do značkového světa E 55, nicméně popis na důvěryhodném serveru zcela odpovídal představě ideálního pracovního zázemí – Wi-Fi a kafe 24 hodin. Po dvouhodinovém spánku ve Vídni jsem se na kofeinovou vzpruhu opravdu těšila. Letadlo, plné uniformovaných zlatokopů, přistálo na letištní plochu lemovanou desítkami rozestavěných domů. Trochu mě překvapilo, že by tahle skleníková hala venkovského formátu měla být hlavním spojníkem Rumunska se světem letecké dopravy. Pak jsem ale zjistila, že se jedná o letiště určené pouze lowcostovým letům. A navíc se bude stejně bourat. Nu dobrá, není to tedy země nevšedních milců zvuku letadlových motorů.
Je to ovšem země milovníků aut. Než jsem našla autobusovou zastávku, o které mě paní na letišti přesvědčovala, že neexistuje, stačila jsem slušně zmoknout a být několikrát ohozena některým z vozů, které se valily po tříproudé silnici ucpané asi tak jako pražská magistrála ve všední den v osm hodin ráno. Rozdíl je ovšem v tom, že tento stav je na bukurešťských silnicích konstantní. Ale proč? Vždyť jsou tu boulevardy širší než v Paříži, autobusová síť čítá několik desítek linek, modernizované metro jezdí často a vzhledem k vysokému počtu cyklistických stezek je také městem přátelským k ekologičtější variantě osobní dopravy. „Prostě musíš mít velké auto. Neexistuje, abys přijela na schůzku veřejným dopravním prostředkem. To bys byla okamžitě za loosera,“ vysvětlila mi později má průvodkyně. Dobrá, někdo má auta, jiný I-phony.
Přesun do místa noclehu mi zabral vzhledem k zácpě asi hodinu, během které jsem odhalila další součást rumunské kulturní základny. Architektonicky vcelku různorodé, ale svou gigantičností totožné domy jsou pro středoevropanku zvyklou maximálně na výstřelky podnikatelského baroka naprosto fascinující. To jsem ovšem ještě netušila, že odpoledne navštívím milionářskou megačtvrť plnou novostaveb rozměrů čtyř Krejčířových vil. Takže domy, VELKÉ domy.
Konečně jsem vylezla z výchozí stanice metra, odkud to k hostelu mělo být pár bloků. Okamžitě se mi vybavila scenérie jednoho dokumentu, který jsme shlédla v rámci festivalu „Jeden svět“, o bukurešťských čichačích toluenu. Všude samé paneláky, převážně špinavé a občas s vymlácenými okny. „Prima, to je pravé etno,“ přesvědčovala jsem sama sebe o pozitivech místa, kde jsem měla strávit jednu noc.
Jak jsem si to nadšeně štrádovala po hlavní ulici, míjela jsem jak nuzně vyhlížející Rumunky v sukních a šátcích a jejich poněkud ošuntělé protějšky, tak i středotřídně vyhlížející teenagery v adibaskách. Na okamžik jsem také zaznamenala protijdoucího samomluvce, kterého jsem na základě vnějších atributů tipovala na bezdomovce. Než jsem si ovšem stihla svůj nahodilý dojem z dálky potvrdit, pán najednou vyšinul ze své linky směrem ke mně a jednu mi ubalil. Mno, tak to jsem věru nečekala. Oklepala jsem z pikosekundového šoku a pokračovala – s rudým uchem jako Mach házející blinkr – v hledání spasitelky Tiny.
Zanedlouho jsem skutečně odbočila dle propozic do jednoho bloku paneláků, který byl stejně jako téměř každý(!) dekorován dětským koutkem. Bloudíce mezi paneláky a potkávajíce další neukotvené jedince, začala jsem přemýšlet, že nejsem s to pochopit systém označování budov písmeny a čísly a že bude lepší, když se vypravím najít si hotel někde v centru. Ale kdež, samozřejmě, že jsem musela zvítězit. Hostel Tina byl kompletně zrekonstruovaný byt 3+1. Jednu místnost obýval majitel – rumunský cikán Constantin se svojí matkou, ostatní fungovaly jako hostel. V mém pokoji visela na zdi plazma, na stole stál počítač s připojením a ve vzduchu lítala wifina. Constantin mě zachránil turkem a preclíky a já se mu odvděčila mojí mrazivou historkou z ulice. „Cože? To není možný, nikdy se tady nikomu nic nestalo, je to tu naprosto bezpečný“. Jak jinak, když se na webu hostel pyšní hodnocením „Top 10 Safety“.
Constantin se mě snažil znovu přesvědčit o mé fatamorgáně večer, kdy jsem se vrátila z celodenního culturechecku. S každým dalším medvědem (Ursus), které pil jako vodu po několikadenním putování pouští, se vždy utvrdil, že jsem se toho pána opravdu na nic neptala. Po mém jednoznačném „NE“ situaci zanalyzoval tak, že je prostě na mně vidět, že jsem cizinka, a to tomu pánovi vadilo. Jinak řečeno, ten pán měl potřebu mi fyzicky připomenout, že nejsem „MY“, ale „ONI“. A jako „ONI“ z té střední a ekonomicky vyspělejší Evropy bych to měla přeci chápat. „Hele, nepiš to do hodnocení na web. Víš, co by následovalo...?!“ Vím a věřím, že to byla jen blbá náhoda. Jsem prostě idealistka. A Rumunsko takové malé Tiny zkrátka potřebuje.